API - Akademie produktivity a inovací, s.r.o.

29.11.2011 - Jana Bejčková

V minulém čísle časopisu jsme vám v rubrice Historie inovací představili kontaktní čočky a jejich nelehký vývoj. Tentokrát se vám pokusíme přiblížit, jakými inovacemi prošel další vynález – padák.

První návrh padáku vytvořil již ve středověku (kolem roku 1485) italský malíř a vynálezce Leonardo da Vinci. Měl tvar jehlanu, složeného ze čtyř rovnostranných trojúhelníků. Pravděpodobně s tímto padákem ale nikdy neskočil. (V roce 2008 se však jeho návrh odvážil vyzkoušet švýcarský parašutista a byl úspěšný. Vyskočil z helikoptéry ve výšce asi 710 metrů. Padák byl vyroben z moderních materiálů, nicméně absolutně přesně podle nákresů, které v roce 1485 načrtl Leonardo Da Vinci.)

Návrh padáku od Leonarda da Vinciho

Švýcarský parašutista na padáku vyrobeném podle nákresů L. d. Vinciho

Dalšími průkopníky byli až o sto let později Fausto Veranzio (padák nazýval "brzdičem pádu", byla to konstrukce ze dřeva a plátna a skočil na něm z věže v Benátkách) a v roce 1783 Louis Sebastien Lenormand (skočil z věže pařížské observatoře, jeho název pro padák byl "parachute" – ochránce před pádem)

Louis Sebastien Lenormand

Po dalších pokusech s padákem ve tvaru jehlanu (např. balonový letec J. P. Blanchard) přichází jeden z nejvýznamnějších průkopníků – A. J. Garnerin. Jeho padák měl již deštníkovitý tvar a dal se složit. V roce 1797 se vznesl s balonem do výšky 700 m, kde balon explodoval a Garnerin přistál na svém padáku. O měsíc dříve však jako první vyzkoušel úspěšně tento padák jeho pes, kterého Garnerin shodil z balonu v koši. Vážným problémem byly velké oscilace způsobené stlačeným vzduchem. Řešení nalezl Garnerinův přítel, Jerome Laland: ve středu vrchlíku zhotovil díru, vzduch se usměrnil a oscilace zmizely.

První padák bez použití podpůrné kostry navrhl a posléze zrealizoval (opět) ve Francii v roce 1804 Bourget. V otevřeném stavu byl jeho padák držen tlakem vzduchu při seskoku. V roce 1887 pak americký kapitán Thomas Baldwin představil hedvábný padák s vrchlíkovým otvorem.

V roce 1890 exhibiční skokani Paul Letteman a Kaethe Paulus poprvé předvedli seskok s padákem, který měli složený na zádech.

Definitivní krok k současnému provedení udělal v roce 1908 Leo Stevens, když vymyslel otevírání padáku zatáhnutím za šňůru.

Mezníkem ve vývoji byl rok 1911, kdy si svůj vynález nechal patentovat Ital Pino: spočíval v použití malého padáčku, díky kterému se dostane velký padák z parašutistova vaku. Tento princip je používán dodnes.

Vývoj padáků poté urychlily obě světové války. Byli jimi vybaveni pozorovatelé v balonech, později se dostaly do výbavy vojenských pilotů. Vznikaly výsadkové vojenské jednotky, které mnohdy sehrály strategickou roli, např. při vylodění spojenců v Normandii.

Postupem času se měnil tvar padáku – z původně kruhového se přešlo na padáky typu křídlo, které jsou mnohem lépe ovladatelné, padají k zemi pomaleji a dovolují měkčí a zároveň přesnější přistání (kruhové padáky vyžadovaly provedení parakotoulu a byly větrem pasivně snášeny k zemi). Dnes má vrchlík plochu okolo 50 – 80 m2 a rychlost klesání 5-7 m/s, tj. jako seskočení z výšky 1 až 2 metry.

Padák typu křídlo 

Čtenost článku: 539

zpět